Renáta Mužíková je všestranně talentovanou osobností plnou optimismu a neskutečné energie. Jako známá kurátorka umění spolupracuje s Pasáží českého designu a nyní zde vytvořila exkluzivní výtvarný projekt ARTVARIUM, který slaví velké úspěchy.
Jak se člověk stane kurátorem umění?
Zamiluje se. (smích) Tedy… Mně se to tak stalo. A přišlo to najednou, ale směřovala jsem k tomu dlouhou dobu. V podstatě veškerá moje činnost do té doby byla jakousi průpravou na to, čemu se už skoro patnáct let věnuji naprosto maximálně. A umění opravdu miluji.
Jaká tedy byla ta cesta?
Jsi vystudovaný psycholog, pracovala jsi jako televizní dramaturgyně a moderátorka, novinářka, ale i DJ známých rádií Bonton a Evropa 2. Kdy přišel ten zlom k výtvarnému umění?
Zajímavá. Na výstavy jsem chodila celý život ráda, ale nějak mě nenapadlo, že bych přímo tomuto propadla. Zdály se mi totiž vždy nudné a příliš konzervativní. Nebo byly zase tak ulítlé, že jsem měla nakonec pocit, že jde jen o to, aby byly ulítlé. (smích)
Asi když jsem se vdala (smích). Můj manžel, Miroslav Mužík je vynikající fauvistický malíř, expresivní kolorista, žák světově uznávaných českých malířů Vladislava Mirvalda a Zdeňka Sýkory. Ale je pravdou, že k výtvarnému umění mě to táhlo už dávno předtím. Od dětství jsem se mu věnovala. Chodila jsem do ZUŠ, ale pak mě to odvedlo jiným směrem. Ale až díky mému manželovi jsem do toho vlítla znovu a tentokrat naplno. Začalo to výstavou, kterou jsem mu jednou zahájila. Pouze zahájila. A jelikož jsem perfekcionista, zdálo se mi, že je připravená špatně. Že tomu hodně chybí a že by to celé mohlo vypadat úplně jinak. Přiští už jsem mu postavila celou sama. A strašně mě to chytlo.
A dnes jsi velice známou a uznávanou kurátorkou umění. Pořádáš výstavy, kde jsou vernisáže opravdu narvané diváky, spolupracuješ se zvučnými jmény a hlavně – což je neuveŕitelné – nemáš za sebou žádný team, ale všechno děláš sama.
To ano, protože jsem hyperaktivní (smích). Ale úplně sama “v tom” nejsem. Prvotní jsou nápady, které ale mohu rozvíjet jen tehdy, pokud pro ně někoho získám. A nebo mě osloví umělec či galerie a podobně. A pak už jede spolupráce, pokud si “sedneme”. Sice obvykle vstávám kolem poledne, ale spát chodím tak v sedm ráno. Stačí mi to. Moje “pracovní doba” začíná tak kolem jedné v noci, když manžel usne. (Smích). Pak píšu kurátorské texty, stříhám dokumentární videa nebo upoutávky, dělám fotky, pozvánky, plakáty, mám teď i rozepsané tři knihy, vyřizuji maily, odepisuji lidem, kontroluji sociální sítě, YouTube a nebo telefonuji s Klárou Sedlo (smích). Ona je taky sova a obvykle u toho namaluje obraz, já třeba udělám sérii fotek k prezentaci. Nebo jdu o patro níž do ateliéru, pustím si nějaké mluvené slovo nebo film a maluju.
Jak znám a sleduji tvou práci, přijde mi, že psychologie je pro tento obor snad nejlepší volba. Asi bys jako klasický kunsthistorik časem také tíhla k té strohosti, která právě činí výstavy a vernisáže ne moc lákavými. Takto se dovedeš vcítit do duše umělce i jeho emocí a umíš to hezky předat.
S tím souhlasím a děkuji za tento postřeh. Informace o umění, které potřebuji, si naprosto jednoduše kdykoli a dopodrobna nastuduji a možná ještě daleko podrobněji, než by mě naučili ve škole. Důvod je jednoduchý – protože nemusím, ale chci. Protože mě to baví. A zajímá. Nejlíp se člověk naučí vždy v praxi. Zejména tady. Nejde o řemeslo, neučím se něco technického, na tohle není výpočet ani mustr. To člověk musí milovat. A vím, co lidi zajímá. Já jim to dávám. Tedy… Snažím se o to a přeji si to. Musím být vždy naprosto perfektně připravená, abych místy mohla i zaimprovizovat, což miluju, protože spontánnost, nadhled, glosování – to mě baví. Na vernisážích nevyučuji ani nikoho nepoučuji. Na to není nikdo zvědavý. Chce se tu něco dozvědět a to dostane. Ale dostane i něco, kvůli čemu musí na tu vernisáž přijít. Co si nevygůglí. Nebudu přece někde interpetovat informace, které jsou všeobecně dostupné, když vedle mě stojí autor osobně a já mám možnost s ním teď a tady před lidmi diskutovat o něm i jeho tvorbě. Ano, řeknu pouze svůj názor. Ano, vyjádřím obdiv k jeho tvorbě (kdyby se mi to nelíbilo, asi mu nebudu dělat výstavu), ale nenutím nikomu, co si o tom má myslet. A už vůbec ne, že si musí myslet to, co já, protože já tomu rozumím.
Tohle neslyšíš ráda, to vím. Proč?
Neb je to kolosální nesmysl. Kdo si tohle o umění (a navíc v souvislosti se sebou) myslí, je nadutec. (Smích) Snad nikde víc než v umění neplatí to, že co člověk, to názor. A v tom výtvarném snad nejvíc. To mi přijde nejsvobodnější. To je jako říct někomu: Nesmíš se zamilovat, protože já k tomu člověku nic necítím. Jde to? Říct ano, dodržet ne. Pan Třeštík to řekl krásně – Umění nelze rozumět, to lze pouze vnímat. S tím souhlasím. A asi je i dobré, když kurátor taky tvoří. Nebo si to alespoň zkusí. Pak se mu i o tvorbě druhých líp hovoří. Ne jen přijít k “hotovému” a hrát si na vševíma (smích). Je to o emocích, empatii a energii.
Jaká by měla být správná vernisáž?
Nevím, jestli správná, ale podle mého rozhodně má být i o diskuzi, takové mám nejradši. Je úžasné se sejít u obrazů a diskutovat o nich. Jak na koho působí a co v nich pro sebe našel. Právě ta různorodost je zajímavá a obohacující. Ne lidem přečíst životopis, zamotat do toho pár odborných výrazů a frází, aby tomu nikdo nerozuměl a vypadalo to patřičně učeně. A mimochodem… když jde člověk na výstavu, mělo by to být tak trochu, jako když jde třeba do divadla. Tam obvykle přichází připravený a ví, nač jde. Vzrušující je očekávání, to, jak to bude “zahráno”. Baví mě hrát si s instalací i programem a taky překvapovat. Často se mi děje, že lidi jdou sice potom na výstavu, ale mrzí je, že prošvihli vernisáž. Mám ráda, když je to trochu performance.
Umění a duše spolu souvisí, tvoje nadšeni a energie jsou neuvěřitelná směsice. Jsi stále v dobré náladě, vždy se směješ, jak to děláš?
Jsem optimista, ale nechci, aby to vyznělo jako klišé. Takže spíš řeknu, že jsem strašně pokornej, veselej sobec (smích). To zní divně, že jo? Myslím to tak, že naprosto přesně vím, co nechci. Tak si to nepouštím do života a je to. Nechci poslouchat drby, nemám ráda sarkasmus, cynismus, lítostivost a takovéto obviňováni druhých z toho, že se mi něco nepovedlo. Povrchnost a pózy. Takovými lidmi se neobklopuji a mám klid. Necháš se nachytat a oponuješ hlupákovi a za pět minut se hádají dva blbci (smích). Vyhýbám se vysvětlování. Nechápu moc takové ty typicky praktické lidi, kteří mají na všechno řád a plány a nutí do toho i jiné. Hlavně ty, kteří jsou v duši úplně jiní. Svazují je vynucenou povinností a ničí jim život. Nerespektují to, jací jsou, a pořád jim něco vyčítají. Je to ztráta času, ale dost to ničí životy. Jsou to toxické vztahy. S Klárou Sedlo jsme na toto téma dělaly loni výstavu s názvem Monstra a byla velmi úspěšná. Hodně se tam diskutovalo, a to je dobře. Já osobně jsem spíš chaotik. Ale v tom svém chaosu se vyznám, protože je tvůrčí. Dýchá, musím si ho hejčkat a taky je s ním legrace, protože od něj nic nečekám a nechám se ráda překvapit. Potřebuji naprostou svobodu duše. Proto mi vyhovuje pozice flying curator. Ráda se směju a vlastně pořád pracuju. A taky ráda vařím, tancuju a jím. A chodím do přírody. A hlavně – pořád se něco učím. To mě baví. Nic neopakuju, stále hledám, toužím, zkouším, poznávám něco nového. Baví mě nad něčím koumat. A myslím, že mám opravdu v životě velké štěstí na skvělé lidi a to považuji za obrovský dar a neskutečně si toho cením. Nejvíc ze všeho si ale cením zdraví a mojí milované maminky.
Teď už víme, že tvá práce nespočívá “pouze” v zahájení výstavy, že je to daleko náročnější proces, ale ty objevuješ pro výtvarný svět i talenty. Asi nejznámějším a nejvýraznějším z nich je Jan Homola z kapely Wohnout. Spolu tvoříte už čtyři roky úspěšnou uměleckou dvojici a vaše výstavy jsou vždy jedinečné. Je vidět, že si skvěle rozumíte a inspirujete se, protože poslední dobou jste si začali i vyměňovat roli kurátor – autor.
Honza je můj Bůh, fakt (smích). Je neuvěřitelně kreativní a absolutně dokonale jsme si sedli. Od prvního setkání. Šlo to rychle. Všimla jsem si, jak krásně kreslí a přiměla ho k tomu, aby začal i malovat. Neměli jsme žádný obraz a já mu domluvila výstavu v Mánesu. On to vzal jako punkovej hec, obrazy namaloval, povedlo se a dnes už máme za sebou jako Art332 (tak se jmenuje náš společný projekt) přes třicet výstav u nás i v zahraničí. Jsme vlastně strašně odlišní a zároveň v mnoha ohledech úplně stejní. Právě proto se tak skvěle doplňujeme. Nikdy jsme se nepohádali a to jsme spolu v kontaktu v podstatě denně. Respektujeme se, inspirujeme se a věříme si. To je základ našeho spokojeného uměleckého partnerství, kterého si velice vážím.
Než se dostaneme k tvému projektu ARTVARIUM v naší Pasáži, ráda bych připomněla výstavy a spolupráce, na které ráda vzpomínáš nebo se na ně těšíš.
Za těch let je to opravdu hodně výstav. Dělám často privátní, mezinárodní artové akce, kde se dostanu k překrásným sbírkám – takhle se mi povedlo uvést tvorbu Picassa, Pollocka, Gauguina, Moneta, Kandinského, Vasarellyho, Kleeho, Magritta, Muncha, Chagalla a mnoha dalších – těch nejlepších z nejlepších. A v těchto prezentacích budeme pokračovat, jak jen to bude možné. Čekají mě Morandi, van Gogh, Kupka, Špála, Bacon a další skvosty.
Tady v Čechách mě loni hodně potěšilo, že jsem mohla uspořádat výstavu panu Jiřímu Suchému v Galerii1. Šlo o společnou výstavu právě s Janem Homolou, jejich tvorba spolu krásně koreluje. Výstavy s Honzou, Klárou Sedlo nebo Jiřím Machtem2 jsou vždy skvělé. Klára je obrovský talent a naprostý dříč a profík a moje velká kamarádka, Jiří Macht2 je výrazná osobnost české umělecké fotografie, jeho typickou tvorbu jsem pojmenovala zrcadláže a hodně mě baví. Krásná je spolupráce s geniálním českým stuckistou Jaroslavem Valečkou, s Danem Trantinou nebo s Michaelem Třeštíkem. Teď jsou v přípravách výstavy Pasty Onera, Adama Štecha, Romana Franty, Evy Fajčíkové, Michala Janovského, pochopitelně Art332 (smích) a dalších. A taky jsem napsala s Klárou Sedlo scénář k filmu, který spolu s Honzou teď natáčíme. Ale o tom zatím víc neprozradím (smích).
A teď k Pasáži a ARTVARIU. Projektu, který jsi pro naši Pasáž vymyslela a který je velice úspěšný a vede si velmi dobře.
Z toho mám obrovskou radost. Řekla jsem si, že v době, která způsobila zavření galerií a omezila možnost vystavovat, musím pro umělce i diváky něco vymyslet. A jelikož už pár let spolupracuji s naprosto fajn osobou – a to s tebou, Hankou Homolkovou (smích), která jsi majitelkou krásné Art-n-Coffee, stylové umělecké kavárny v Pasáži českého designu, jednou u kafe jsme debatovaly. To my rády, že? (smích) Přidala se k nám i milá paní ředitelka Pasáže Štěpánka Zinkaizlová a za chvíli už jsme pracovaly. Dostalo se mi velké cti získat kurátorskou supervizi nad tímto překrásným prostorem a také možnost vytvořit si zde exkluzivní projekt, do kterého postupně vplouvají velice zajímavé osobnosti českého výtvarného umění.
Podle čeho si vybíráš umělce ke spolupráci?
Musí to být fajn lidi. To je základ. Protože z podstaty fajn člověk bude lidi bavit a zajímat. Když je to nadutý narcis nebo se mu jen líbí říkat si Umělec či má na prvním místě kšeft a chybí mu pokora a opravdu je silně nekritický ke své tvorbě, tam to nefunguje. Nikdy. Jasně, mnoho světově známých umělců bylo příšerných, egoistických a nesnesitelných a dnes je jejich dílo ceněno, ale to je něco jiného. My tady mluvíme o živých umělcích, teď a tady, o výstavě pro lidi, na níž, když se s autorem potkáte, měli byste mít hezký zážitek. A třeba si od něho pak rádi koupíte i obraz, protože ta fajn energie tam je. V tomto projektu chci lidi, kteří jsou různorodí co do tvorby, ale mají svost (to slovo mám od Honzy a líbí se mi, protože přesně vyjadřuje to, co je jím myšleno).
Koho tedy mohou návštěvníci výstavy v projektu ARTVARIUM v Pasáži českého designu aktuálně vidět?
Jsou tu obrazy autodidakta a muzikanta z kapely Wohnout Jana Homoly ART332, akademické malířky Kláry Sedlo, spisovatele a architekta Michaela Třeštíka, malířky a modelky Karolíny Koblen, brzy otevřeme zajímavou expozici akademického malíře, docenta Romana Franty, a postupně vybereme další osobnosti české výtvarné scény. Chceme, aby tahle krásná Pasáž hostila úžasná díla. A aby se lidé zastavovali u expozic, prohlíželi si je a debatovali o nich. Což už se děje. Je to opravdu nádherná, v podstatě outdoorová, nadčasová galerie v centru města, zaslouží si to. A abych nezapomněla – můj kurátor, pan Homola tu v rámci projektu ARTVARIUM udělal výstavu i mně. Takže tu mám své ulítlé Katzenzungen, které jsem vytvořila během měsíce na jeho popud (smích). V případě výše zmíněných umělců děkuji Pasáži za vstřícnost vystavit jejich díla, v případě mém děkuji Pasáži za shovívavost (smích).
Co bys řekla na závěr našeho rozhovoru?
Velice chci poděkovat všem návštěvníkům výstavy. Velmi mě těší, kolik mi denně posílají milých zpráv, často i fotek nebo video pozdravů, že se přišli podívat. Že ARTVARIUM je jediná, v současné době dostupná, velká výstava, a že když se chce, tak to jde, protože výstavy a kultura jim chybí. Děkuji za takové reakce. Děkuji z celého srdce všem, kteří na projektu spolupracují. Těším se, až se otevře i kavárna a v celé Pasáži uděláme opravdu velkou vernisáž, kterou si všichni jistě bezvadně užijeme.
