Médea Dvorská (1992) otevírá prostor, kde se realita pozvolna rozpouští ve snu. Autorka, žijící a tvořící v Praze, je samouk, který se malbě věnuje od dětství. Její obrazy vyrůstají z intuitivního přístupu k barvě, tvaru a symbolu a pohybují se na pomezí naivního projevu a neosurrealistické imaginace.
V jejích malbách se často objevují motivy zvířat, krajiny a osamělých lidských postav zasazených do tichých, až nadpozemských scén. Nejde však o ilustraci konkrétního příběhu – spíše o otevřené výjevy, které v divákovi probouzejí osobní asociace.
Médea Dvorská pracuje s kontrasty klidu a neklidu, jemnosti a temnoty. Její svět je pomalý, tichý a soustředěný, ale zároveň nese latentní napětí. Příroda zde není pouhou kulisou – stává se samostatnou bytostí, nositelem paměti, snu i nevyřčených emocí.
Výstava představuje výběr děl, která diváka zvou ke zpomalení a ponoření se do obrazového světa, kde hranice mezi skutečností a snem zůstává záměrně nejasná.
