Ticho, které se dá malovat
Jakub Hřídel tvoří výhradně na plátno. Malba je pro něj způsob, jak zachytit to, co se slovy nedá – napětí, mlčení, tíhu, vnitřní zlomy. Specializuje se na abstraktní geometrii, která pro něj není pouhou estetikou, ale cestou ke vnitřní přesnosti. Kompozice staví intuitivně, barvy volí podle aktuálního rozpoložení, bez předem dané palety. Pracuje technikou akrylu, vrstvení a akčního umění – jako by skrze tělo dával průchod tomu, co se vevnitř nedá jinak unést.
Jeho dosavadní tvorba se dělí do tří fází. V té první byl přítomný – vědomý, hledající. V druhé se začal ztrácet – život ovládal chaos, bolest a únik. Tvorba tehdy vznikala spíš jako výbuch než jako výpověď. Třetí fáze, na které pracuje dodnes, je návratem k řádu – k disciplíně, k vědomé práci. Není to návrat k normálu, ale k sobě. Způsob, jak držet nit.
„Nevěřím na oddělení umění od života. Malba není estetická volba. Je to způsob přežívání.“
Inspiraci nehledá venku – čerpá výhradně ze sebe. Jeho díla nevysvětlují, nevyprávějí příběhy. Jsou to vnitřní mapy – tiše vrstvené struktury, skrývající symboly, které zůstávají nevyslovené. „Jsou tam. Ale nechci je ukazovat. Kdo bude hledat, najde.“
Vystavoval především v alternativních prostorech Českých Budějovic – kulturní kavárny, ateliéry, místa na okraji. Tyto výstavy byly pravdivé. Ale dnes touží po hlubším kontextu – ne větším, ale přesnějším.
Aktuálně spolupracuje s psychiatrickou léčebnou zaměřenou na závislosti, kde kromě vlastní výtvarné intervence vede i workshopy pro pacienty. Pomáhá jim najít alespoň na chvíli jiný vztah k sobě – skrze barvu, gesto, kontakt s vnitřním prostorem.
„Neučím je malovat. Pomáhám jim si vzpomenout, že mají ruce. A že přes ně může něco ven.“
Za cestu z temnoty vděčí nejen tvorbě, ale i své terapeutce, které tímto děkuje. Bez ní by se ztratil.
Rozhovor na Czechdesign.cz k
přečtení zde.
